Léčivé byliny, jejich základní charakteristika a obvyklé použití.

Zástupce odkazů pro listování

Albicie hedvábná

Albizia julibrissin - He Huan Hua

Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité

Rozšíření: Oblast od Íránu a Ázerbajdžánu až po severní Barmu, Čínu, Koreu a Japonsko. V současnosti se pěstuje v mnoha teplých oblastech celého světa, hojně se vysazuje například i v celém Středozemí a na jihu USA.
Popis: Opadavý strom, který dorůstá i přes 10 m výšky. Má rozložitou korunu, letorosty jsou zelené, hranaté, hladké. Kůra kmene šedá a brázditá. Listy až 25 cm dlouhé, 2krát sudozpeřené, s 8–15 páry lístků, z nichž se každý skládá z dalších 15–30 párů lístků. Tyto lístky se na noc a při vysokých teplotách skládají. Květenství terminální, tvořené mnoha dlouze stopkatými hlávkami. Střední květy hlávek jsou oboupohlavné, okrajové samčí. Na květu jsou nápadné růžové, různě rozložené tyčinky s nitkami. Plodem je 10–20 cm dlouhý lusk. Pochází ze subtropických částí Asie, Japonska a Číny. Patří do čeledi bobovité (Fabaceae) Podčeleď: Mimosoideae ( v minulosti byla řazena mezi citlivkovité (Mimosaceae)). Je známá pro dekorativní, velmi jemné zpeřené listy, zajímavý květ i celkově malebný růst. Má dvakrát zpeřené listy, které jsou při rašení žlutozelené, později vínové až čokoládově hnědé barvy. Kvete od července do září, její poupata jsou zeleno-žlutá, kulovitá. Jemné, vláknité květy jsou červené hlávky s velkým množstvím výrazných tyčinek na koncích nafialovělých. Kůra se sklízí na jaře a koncem léta se suší pro pozdější použití.

Obsahuje:  saponiny, glykosidy kyseliny albigenové, kyselinu echinocystovou.

Odvar z květu Albície obsahuje obrovské množství endemických látek, jenž přímo ovlivňují CNS (centrální nervový systém). Proto je využívána při stavech úzkosti a pozitivně ovlivňuje reakci organismu na stres. V Tradiční čínské medicíně je pro tuto vlastnost užívána po staletí. Albicie velmi dobře působí jako uvolňující prostředek při nespavosti, podrážděnosti, ale užívá se též ve směsích na posílení paměti. Velmi dobře podporuje správnou odezvu organismu na pourazové hluboké bolesti, zlomeniny a podvrtnutí.  Přiznivě působí proti vzniku otoků a odstraňuje je. Albície je tradičně využívána k tlumení bolesti.

V poslední době je pro své léčebné vlastnosti v centru zájmu nejrůznějších vědeckých týmů. Bylo zjištěno, že má antidepresivní účinky, s největší pravděpodobností zprostředkován přes 5-HT1A receptory.

Užívání:
1x denně 1,5g (1 malá čajová lžička) dáme do 200ml studené vody a cca 15 min. vaříme (v případě potřeby dolijeme vodu).

ALFALFA – Vojtěška (Tolice setá)

Medicago Sativa

Bobovité (Fabaceae)

Jedná se o víceletou luštěninu, která může růst i 12 let. Vzpřímená tupě hranatá lysá lodyha dosahuje výšky 30 až 90 cm. Trojčetné řapíkaté listy jsou obvejčité, na koncích zoubkované, na bázi dlouze klínovité, palisty pak čárkovitě kopinaté. Květy má krátce stopkaté, modrofialové ( ale existují i další barevné variety) Kvetení této plodiny se uvádí různě, od května do září, od června do září, případně i od května do října. Květenstvím je hrozen čítající 12–15 květů.

Plody lusky šedočerné barvy se stáčejí v 1,5–3,5 závitech.

Semena mají ledvinovitý, ze stran zploštělý tvar a světle hnědou barvu, stará semena tmavnou.

Vojtěšce se lépe daří v teplejších oblastech. Její rozvětvený kořenový systém zasahuje do hloubky i několika metrů a činí ji poměrně odolnou vůči suchu. Vyžaduje neutrální pH půdy.

Tolice je prastará pícnina, která obsahuje velké množství energie a bílkovin, takže je velmi výživná (téměř se vyrovná jarní trávě). Výhodné je tedy zkrmovat ji zvířatům, která potřebují hodně stavebních látek (rostoucí zvířata) a energie (laktující zvířata). Naopak u zvířat, která nemají velký výdej energie, není vhodná velká dávka vojtěšky, neboť vede k obezitě a zatížení ledvin, které odbourávají dusík obsažený v bílkovinách. Použitelnou částí v léčitelství je květ, sbíraný počátkem rozkvětu, případně semeno. V potravinářství a nově i v potravinových doplňcích se užívaí mladé listy.

Vojtěška má fyziologické účinky, tedy působí na organismus. Reguluje funkci jater, ledvin (diuretikum), ovlivňuje hladinu cukru v krvi, napomáhá růstu kostní tkáně, reguluje střevní mikroflóru (čímž může zlepšit metabolismus), působí protizánětlivě. Je schopna snižovat kyselost v trávicím traktu.

Mezi nejdůležitější obsahové látky patří enzymy proteázy (štěpící bílkoviny), lipázy (štěpící tuky), amylázy (štěpící škroboviny) a koagulázu, které sráží mléko a krev. Emulsin podporuje trávení cukrů, invertáza mění sacharózu na dextrózu,  pektináza tvoří z pevné hmoty rosol a peroxidáza má oxidační účinky. Dále obsahuje kyseliny: salicylovou, kumarovou a hroznovou, glykosid tricholin, silici, třísloviny, flavonová barviva, pryskyřice. Draslík, fosfor, hořčík a vápník. Z vitamínů A, B, C, D, E i K.  Nalezneme v ní i všech 8 pro člověka esenciálních aminokyselin.

Vojtěška je jedním z nejlepších protirevmatických prostředků. Zlepšuje metabolismus a celkově zkvalitňuje trávicí proces. Odlehčuje detoxikačním orgánům ( ledvinám a játrům) a prohlubuje práci srdečního svalu.

Vojtěška/Alfalfa díky svému vysokému podílu bílkovin přispívá k růstu svalové hmoty a jejímu udržení. Je tedy skvělým doplňkem především pro sportovce a fyzicky vytížené těžce pracující osoby. Bílkoviny společně s vitamínem D také přispívají k udržení normálního stavu kostí. Vojtěška má vliv na zdraví našich vlasů a nehtů. Podporuje metabolismus což může mít pozitivní vliv na řízení naší hmotnosti. Přispívá k ženskému sexuálnímu zdraví a zejména v době menopauzy je její užívání vhodné. Tradičně jsou známy její osvěžující účinky na organismus, pomáhá při vyčerpání a přináší  vitalitu. Schopnost stabilizovat hladinu cukru v krvi ocení především diabetici. Tradičně užívána jako prospěšná zdraví dolních močových cest. Lze využít k doplnění vitamínu D. Vitamín D si naše tělo vytváří samo na základě intenzity slunečního záření, proto je ho především v zimě a na jaře, ve spojení s nedostatečnou konzumací ryb v našich podmínkách nedostatek.

Nejvhodnější je podávání čerstvé šťávy cca 50 – 60 g denně, nebo až 4 x denně 2 gramy práškované natě. Můžeme konzumovat i naklíčená semínka ( ale jen ze zdrojů určených pro konzumaci, neboť osevní semena bývají chemicky ošetřená a proto jsou  pro konzumaci absolutně nevhodná)

Postup: 1 polévkovou lžíci semínek důkladně propláchneme, necháme okapat a zalijeme 1 litrem vlažné vody. Ráno vodu slijeme ( lze jí použít pro výrobu polévky) a semínka necháme okapat. Vložíme do sklenice uzavřeme plátěným víčkem necháme na temnějším teplém místě. Semínka 2 x denně proplachujeme ( vždy necháme okapat a opět vrátíme do sklenice) . Po 4 dnech se objeví lístečky, sklenici přemístíme na plné sluneční světlo za účelem doplnění chlorofylu. Lístky tak rychle zezelenají a jsou připraveny k okamžité spotřebě.

Vojtěška ( zvláště čerstvá šťáva)  je vhodná při jakémkoli onemocnění látkové výměny. 

Aloe Kapská - Aloe capensis

Čeleď: Liliovité

Významné obsahové látky: Antrachinony známé jako aloin, pryskyřice.

Aloe jsou jedny z nejstarších léčivých rostlin na Zemi. Kaktusovitá rostlina je domácí v jižní Africe, ale pěstuje se dnes v mnoha oblastech od Jižní Ameriky až po Indii. Její listy obsahují šťávu, která poskytuje lesklou hnědou až černou pryskyřici. obsahující látku zvanou aloin. Ten má projímavý účinek uplatnitelný u poruch trávení komplikovaných zácpou. Dále obsahuje emodin, který má mimo projímavých určité protizánětlivé a protibakteriální účinky. Aloin a emodin použitý zevně působí jako přirozené absorbéry ultrafialového záření a lze jich použít jako ochranných látek proti nežádoucím účinkům slunečního záření.

Aloe kapská patří k nejspolehlivějším projímavým prostředkům. Působí v tlustém střevě, účinek nastupuje 8 hodin po prvním podání. Používá se především při chronických zácpách, které nereagují na jiné terapie, spolu s různými rostlinami (např. andělika, hořec, reveň aj.) bývá součástí čajových směsí upravujících poruchy zažívání. Vyšší dávky vyvolávají prokrvení pánevní oblasti, proto se čaje s obsahem aloe nemají užívat u poruch funkce ledvin, u hemeroidů, u žaludečních a dvanácterníkových vředů, při neurastenii, při menstruaci, při gynekologických potížích, v těhotenství a při kojení. Aloe kapská má také choleretické účinky (podporuje sekreci žluče) a je vhodná na podporu funkce jater Ve velmi malých dávkách podporuje trávení a chuť k jídlu (významné při nechutenství) přičemž nemá projímavé účinky. Aloe účinně odstraňuje nepříjemné pocity plnosti a nadýmání a pomáhá při pálení žáhy Podporuje správnou odezvu organismu na zánět žaludku, střev, kloubů Aloe kapská působí též pozitivně na imunitní systém a slinivku, pomáhá správné odezvě organismu na infekce virového, bakteriálního i kvasinkového původu - značný význam spočívá zejména v potlačení původce kandidózy - Candidy albicans Je zaznamenán pozitivní vliv vnitřního užívání aloe kapské na zlepšení stavu pokožky, zejména při kožních zánětech, ekzémech, lupénce a dalších kožních obtížích.

Nejvýznamnější zjištění o účincích aloe byla publikována v odborném časopise Japanese Journal of Cancer Research. Nedávné výzkumy ukazují, že zejména díky obsahu tzv. lektinů a emodinu je aloe schopna zpomalovat růst a nekontrolovatelné dělení buněk. Pozitvní odezva organismu byla zjištěna také při viru HIV.

Tradiční užití: Pryskyřici rozdrtíme dáme na špičku nože a rozmícháme ve vlažné vodě. Surovina pro přípravu bylinného čaje – nálevu

Hlavní použití: Droga je tradičně používána při zácpě z ochablosti střev a při potlačené menstruaci. Projímavé účinky jsou silnější než u senových lusků. Nižší dávky snižují hladinu krevního cukru aniž by měly projímavý účinek.

Kontraindikace :Kontraindikací jsou hemeroidy a onemocnění ledvin. Aloe by neměla být použita při obstrukci střev, břišních bolestech, nevolností nebo zvracení.

V těhotenství a době kojení se nedoporučuje drogu užívat (antrachinony jsou vylučovány mlékem). Aloe je také popisována jako potrat vyvolávající prostředek.

Přípravky obsahující rostlinné antrachinony by neměly používat děti do 12 let.

Nežádoucí účinky : Aloe je silné projímadlo, které může způsobovat břišní bolesti, podráždění zažívacího traktu vedoucí k překrvení pánevní oblasti, ve vysokých dávkách může způsobit zánět ledvin, krvavé průjmy a krvácivý zánět žaludku. Byl prokázáno určité riziko rakovinotvornosti.

Alkalickou moč barví aloe červeně.

Aloisie trojlistá – Sporýš Aloiska

Lippia triphylla/ Aloysia triphylla

Sporýšovité (Verbenaceae)

Rod Aloysia zahnuje asi 35 druhů. Nejkrásnější je pravděpodobně aloisie trojlistá, v různých zemích a v literatuře také zvaná „citrónová verbena”. Pochází z Jižní Ameriky, Uruguaye, Argentiny a Chile. Od 17. Století, kdy ji přivezli Španělští mořeplavci, je známa v Evropě, ve Středomoří se běžně pěstuje venku, v chladnějších oblastech pak jako přenosná rostlina v nádobách, protože není příliš otužilá. Podle některých názorů, může, ořezaná a dokonale zakrytá slámou , přezimovat v kořenech i v našich klimatických podmínkách.

Aloisie trojlistá  je cca 2 (ve své domovině až 5) metry vysoký opadavý keř s pruhovanými větvemi, kopinatými, dlouze zašpičatělými listy uspořádanými obvykle v přeslenech po 3. Listy po rozemnutí příjemně voní po citronu. Kvete drobnými květy uspořádanými v latách. 0bvykle mají bílou nebo bledě fialovou nevýrazně dvoupyskovou korunu ve vrcholových řídkých klasech, nebo v paždí listů.

Upřednostňuje slunečnou polohu, mírně alkalickou, lehkou a propustnou půdu. Pokud jí pěstujete v nádobě: Musí, po celou zimu stát na světlém a vzdušném místě, kde nemrzne, přičemž postačí teplota 2-5 °C. Obvykle shazuje listy. V zimě potřebuje jen tolik vody, aby půda úplně nevyschla. V létě se musí zalévat vydatně. Před vynesením do zahrady je možné keřík prosvětlit nebo hluboko seříznout a odstříhané části nechat jako řízky zakořenit při 20 °C. Aby se mladé rostliny rozkošatěly, několikrát je zaštipujte. Přezimované exempláře se od jara do konce léta týdně přihnojují. Aloisie bývá často a rychle napadána mšicemi.

Kvete: červen až září

Obsahuje zejména silici obsahující citral, limonen,nerol, cineol, ethyl-eugenol, geraniol, dipenten, carvon, linalol, citroneol, alfa a beta pinen, taniny,deriváty kyseliny hydroxyskořicové jako verbascosid, iridoidglykosid verbenalin pouze stopově flavonoidy a to vše jako bioaktivní přírodní látky.

Předmětem sběru a léčebného či kulinářského použití jsou listy, sbírané kdykoli, optimálně však počátkem květu, kolem 9 hodiny dopoledne.

V kuchyni jsou aromatické listy aloisie mnohostranně použitelné, pro svou citronovou vůni se velmi hodí k úpravě ryb.

Léčebné využití: Nálev z Aloisie má antidepresivní, antivirové, antibakteriální , adstringentní, sedativní, tonizační, karminativní, relaxační, digestivní, detoxikační, antioxidační, insekticidní a protizánětlivé účinky. 

Aloisie má mírné uklidňující působení, tlumí překrvení nosní sliznice, léčí zanícenou sliznici průdušek, zlepšuje trávení, odstraňuje žaludeční křeče a nadýmáni. Používá se k léčbě bušení srdce (tachykardie) při rozrušení a neklidu, dále k při žaludečním nebo dvanácterníkovém vředu. Je velmi nápomocná při léčbě kašle, zánětu průdušek a formou proplachů či inhalace ulevuje při rýmě ať akutní, tak chronické. Další oblastí, kde Aloisie pomáhá jsou různé formy střevní a žaludeční dyspepsie, včetně pocitu ošklivosti s nucením na zvracení.

Nejčastěji se používá nálev, případně tinktura. Pití čaje z Aloisie zklidňuje centrální nervový systém, migrény, deprese, neuralgie, nauzeu, tachykardie, napomáhá regenerovat a ochraňovat buňky. Pomáhá při slabé menstruaci a v menopauze.

Zevně lze připravit odvar z listů Aloisie, který omezuje množení plísně Candida albicans a bakterie Escherichia coli.a tak působí jako přírodní antimykotikum a antibiotikum je proto vhodný pro celkové a sedací koupele či koupele nohou..

Čerstvé listy lze (díky antimykotické a antibiotické schopnosti) použít na nehojící se a zahnisané rány

Odvar z Aloisie také obsahuje geraniol, který působí jako účinný přírodní repelent proti komárům .

Esenciální olej se používá v kosmetice, při výrobě domácí kosmetiky lze použít Aloiskový olej v kombinaci s tinkturou na váčky pod očima, případně jiné otoky v oblasti očí.

Z Aloisie připravený čaj je velmi osvěžující a lahodný s nádechem exotiky a hodí se pro každou příležitost.

Podle čínské medicíny čaj z listů Aloisie harmonizuje meridián jater, tří zářičů, řídící, jinový patní a zářič žaludku.

Andělika lékařská (děhel lékařský)

Archangelica officinalis

Čeleď: Apiaceae - miříkovité (okoličnaté)

Botanický název Archangelica je odvozen z latinského archangelus = archanděl.

Účinné látky: Obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, cukry a jiné látky.

Angelica zahrnuje asi 50 druhů rostoucích převážně v mírném pásmu severní polokoule.

Andělika lékařská je dvouletá až čtyřletá, 90 až 250 cm vysoká bylina. V prvním roce vytváří bohatou růžici přízemních listů, v druhém, třetím a čtvrtém roce kvete. Její oddenek je 5 až 30 cm dlouhý, řepovitý, s bělavou nebo nažloutlou šťávou, kořeny sahají až do hloubky 1 m. Lodyha je přímá, v horní polovině větvená, oblá, obvykle jemně rýhovaná, zelená nebo nachová, dutá. Přízemních listů je 2 až 5, s růstem rostliny postupně odumírají. Lodyžní listy jsou střídavé. Květy jsou uspořádány v okolících. Květy jsou 5-tičetné. Plodem je elipsoidní dvounažka. Kvete od června do srpna.

Obvykle jí najdeme na: březích řek, ve vlhkých příkopech, vlhkých loukách, na půdách vlhkých či často zaplavovaných, humózních a výživných. Má ráda světlé stanoviště  s vyšší hladinou spodní vody. Andělika dobře snáší znečištěné a zasolené vody, proto se jí daří i na mořském pobřeží.

U nás roste zejména ve vyšších polohách (až do nadmořských výšek téměř 1300 m), ale také se šíří podél některých řek (Labe, Vltava). Celkově roste v pásu od Polska na západě, přes Karpaty a severní část Ruska až po řeku Irtyš na východě, a dále se vyskytuje v horách Skandinávie, na Islandu a v Grónsku. V Čechách je andělika pěstována jako léčivá rostlina minimálně již od 16. století. Nejprve byla zřejmě pěstována v klášterních zahradách, později se rozšířila i mezi venkovský lid. Vyžaduje hlubokou, lehčí, humózní a dostatečně vlhkou půdu. Její semena, která poměrně brzy ztrácí klíčivost, se sejí co nejdříve po sklizni (měla by přejít mrazem). Semena se nezahrnují do půdy, neboť jim prospívá světlo. Oddenek a kořen se sklízí na podzim prvního roku nebo na jaře roku dalšího.

Léčitelství: Sbírá se oddenek s kořeny , někdy i plody nebo listy. Všechny tyto části mají ostře kořennou vůni a hořkou chuť. Oddenek s kořeny se kope na jaře nebo na podzim, po té se suší nebo se zpracovává čerstvý. Listy se trhají v květnu nebo červnu, plody od června do srpna.

Andělika lékařská obsahuje silice (v kořenu a oddenku do 1 %, v plodech i 2x více) se zhruba 60 složkami , mezi hlavní patří terpen felandren a dále tanin, flavonoidy, kyselinu angelikovou, valerovou, jablečnou aj., pektin, hořčiny (sesquiterpeny), cukry, pryskyřice, vosk, kumariny a dalších zhruba 40 účinných látek. Kořen a oddenek dále obsahuje významné množství kobaltu, hořčíku a řadu vitaminů.

Andělika reguluje činnost žláz s vnitřní sekrecí, tlumí menstruační bolesti a příznaky migrény včetně závratí, usnadňuje odkašlávání, zpevňuje cévy, chrání sliznice dýchacích cest, stimuluje srdeční činnost, působí protikřečově v trávícím ústrojí, zmírňuje nadýmání provázené onemocněním slinivky břišní, napomáhá redukovat kvasné a hnilobné procesy při dyspepsii, zklidňuje příznaky střevní neurózy, působí protirevmaticky, zmírňuje vliv stresu na tělesné funkce a bývá užívána i jako účinný životabudič.

Užívá se formě nálevu, prášku nebo vinného macerátu. Prášek se podává 2x až 4x denně v množství "na špičku kulatého nože", nálev rovněž 2x až 4x denně po jednom šálku a angelikové víno zhruba v množství 60 ml 2x až 3x denně. V některých případech se aplikuje i ve formě balzámu nebo koupele, kde především ovlivňuje revmatické potíže, bolesti svalů, ochrnutí - působí sedativně.

Andělika je vhodná při úpadku tělesných sil, ale můžeme ji použít i v prevenci proti nepříznivím následkům dlouhotrvajících stresů. V těchto případech se zcela vyjímečně osvědčila forma bylinného balzámu a také koupele. Zevně je možno nálevy použít také na svrab, svědivost, rány a revmatismus. Při zánětech jsou vhodné listy jako obklady. Rozdrcené listy údajně pomáhají zmírnit cestovní nevolnost, osvěžíme-li jimi vzduch v autě.

Nálev se připravuje ze 2 čajových lžiček rozkrájeného kořene, který se nechá macerovat 10 hodin v 1 l studené vody a po té se krátce povaří.

Sušený kořen naložený v pálence podporuje činnost jater a krevní oběh. K přípravě se použije 40 g kořene na 1 l pálenky, lék je připraven zhruba po 8 dnech macerace. Pije se po malých štamprdličkách vždy před jídlem.

UPOZORNĚNÍ: Andělika patří mezi poměrně silně působící drogy, při vysokém předávkování jejími silicemi může dojít k ochromení centrálního nervového systému. U citlivých jedinců mohou rovněž v rostlině přítomné kumariny vyvolat fotodermatózu (kožní problémy vyvolané světlem), šťáva z rostliny může být přičinou kožní vyrážky (rovněž u citlivých jedinců). Zcela kontraidikována je andělika při zánětech ledvin a vředech žaludku, dvanáctníku či střev. S opatrností by měla být užívána v době těhotenství a kojení.

Zpracování: Jako koření se nejčastěji používají zralá semena nebo oddenek, z něhož vyrůstají až 30 cm dlouhé vedlejší kořeny. Oddenek s kořeny se suší pomalu při teplotě nepřesahující 35 až 40 °C. Při zpracování kořene je nutná opatrnost, protože citlivým lidem vyvolává Andělika na rukou puchýře, a to zvláště při práci na slunci. Rostlina velmi zvyšuje fotosenzibilitu a může způsobovat fotodermatózy.

Dávkování: Odvar: Půl čajové lžičky řezaného kořene do 1 sklenice studené vody. Pozvolna uveďte do varu a nechte několik minut vyluhovat. Denně 1 - 2 šálky.

Koupel: Použije se 200 g kořene.

Kulinářské a další použití:

Andělikové silice se přidávají do likérů (džin, vermut), k aromatizování rybých konzerv a používají se i při výrobě kosmetiky.

Plody lze využít jako koření (zejména k masu) nebo k "ovonění" pečiva.

Oslazené syrové nebo vařené kořeny zbavené tvrdé slupky lze jíst jako zeleninu, listy je možné upravit jako špenát.

Mladé, ještě křehké stonky se mohou míchat do salátů, polévek apod.

Nerozvinutá poupata se jí buď syrová nebo opečená či kandovaná nebo vařená ve slané vodě.

Květy se přidávají do octu, kterémů předávají svéráznou chuť.

Duté listové řapíky se kandují a posléze plní marcipánem nebo mandlovým krémem.

Trocha rozsekaných mladých lodyh nebo listů dodá rozmanitým pokrmům (polévkám, dezertům atd.) výrazné aroma.

Mladé lodyhy, nakrájené na kolečka a nasycené horkým cukrovým sirupem, jsou chutnou ozdobou dortů.

Anděliku rády napadají mšice,které jí dokáží úplně zničit, a proto je třeba  používat vhodný přírodní postřik např. odvar z kopretiny starčkolisté nebo tabáku.

Anděliková zavařenina

Mladé lodyhy ( v květnu – červnu) se rozloupou na tenké proužky dlouhé zhruba jako prst. Kousky se několik minut povaří, až změknou. Zcedí se a vloží se do horkého zpěněného cukru a asi desetkrát se nechají přejít varem. Nakonec se naplní do sklenic a užívají jako běžná zavařenina z ovoce.

Kandovaná andělika:

50 g stonků a řapíků anděliky

50 g cukru a cukr na obalení

Stonky a řapíky anděliky nakrájíme na kousky. Povaříme je, až budou křehké. Necháme okapat, oloupeme, vložíme do misky a zasypeme cukrem a dáme na dva dny do chladu uležet. Do mělkého hrnce či na pánev vysypeme anděliku s cukrem a zalijeme 3 dcl vody. Vaříme na mírném plameni, dokud se tekutina neodpaří. Nakonec kousky anděliky  obalíme v cukru, položíme na pečící papír a necháme uschnout. Skladujeme je v suchu, v dobře těsnící nádobě.

Andělikové víno:

5 lžic nasekaného kořena zalijeme 1 litrem červeného vína a necháme při pokojové teplotě asi 2 - 3 týdny louhovat, občas protřepeme. Přecedíme, necháme usadit a pozorně slijeme nebo stáhneme hadičkou. Pijeme třikrát denně naločno po malém kalíšku.

Závěrem:

Užívání anděliky, pokud nedojde k záměně či kontaminaci drogy, bývá označováno za poměrně bezpečné, přesto by se jí měli kvůli obsahu psoralenů vyvolávajících fotosenzitivitu vyhnout lidé se zvýšenou citlivostí pokožky na světlo. Některé látky obsažené v andělice podle lékařských poznatků mají protinádorové účinky, jiné však podle dalších publikovaných výzkumů mohou naopak růst některých nádorů podporovat, a tak do doby, než se vědci shodnou na jednotném názoru a provedou podrobnější výzkum, není její užívání pro pacienty s nádory bez odborných konzultací vhodné. Čínská příbuzná evropské anděliky lékařské, zvaná dang qui, je v tradiční čínské medicíně používaná jako výborný prostředek při klimakterických potížích. I evropská andělika byla ve středověku někdy používána jako bylina vyvolávající potrat, a tak by rozhodně těhotné ženy měly po dobu gravidity anděliku lékařskou ze svého jídelníčku raději vynechat. Stejně tak se nedoporučuje pacientům s cukrovkou, protože může zvýšit hladinu cukru v krvi.

Trochu čarodějnictví , legend...............…..

Podle pradávných legend tuto rostlinu obdařili zázračnou silou andělé a lidstvu ji představil sám archanděl Michael.

Skutečně Angelica archangelica ke svému jménu  přišla pravděpodobně proto, neboť každoročně kvete o svátku archanděla Michaela 8. května podle starého juliánského kalendáře. Tato rostlina byla skutečně používána v evropském lidovém léčitelství již ve starověku a lidé ji přisuzovali magickou moc. Amulety na krk měly bránit proti nemocem a uřknutí, a bylinářky nikdy neopomněly mít ve spíži snítku sušené anděliky, která jim mohla poskytnout i zvláštní formu ochrany. Věřilo se totiž, že andělika je jedinou rostlinou, kterou nepoužívají čarodějnice, a tak léčitelkám v dobách inkvizičních honů mohla posloužit i jako vhodné alibi a zachránit tím život.

S andělským původem léčivé byliny je spjata i další legenda, dochovaná především v anglosaském světě. Během epidemie dýmějového moru někdy v roce 1665 měl jistého mnicha ve spánku navštívit anděl a zjevit mu rostlinu, která bude účinná proti moru. Tou rostlinou byla samozřejmě andělika a v Anglii dokonce na jejím základě vyvinuli lék nazývaný Jedinečný recept Jeho Veličenstva Krále proti moru. Nakolik byl lektvar ze 17. století účinný sice nevíme, ale jisté je, že anděliku jako „úžasný lék proti moru“ doporučoval již o více než dvě stě let před tímto andělem věhlasný lékař a alchymista Paracelsus (1493-1541) během morové epidemie roku 1510 v italském Miláně.

Paracelsiánská teorie signatur předurčila účel používání anděliky lékařské v novověké přírodní medicíně také pro léčení nachlazení a onemocnění horních cest dýchacích. Duté stonky rostliny totiž paracelsiánským lékařům připomínaly průdušky, a tak bylo jejich užívání při léčení těchto chorob (včetně plicní tuberkulózy) nasnadě. Zajímavostí je, že účinnost látek obsažených v andělice na některá onemocnění dýchacího ústrojí, potvrzují i moderní vědecké výzkumy.

.....a magie..........

Andělika se považovala za silnou očisťující bylinu, která působí jako energie slunce a očisťující síla ohně. Proto sloužila k očištění osob, osobních i posvátných prostorů. Přidávala se do očistných koupelí pro odstranění jakékolo negativity, a k posílení nebo ozdravení ducha. Pálení listů anděliky mělo očistit auru. K vyhnání zlé atmosféry se celý dům i s okny omýval vodou připravenou z andělikového nálevu. Doporučovala se rovněž pravidelná očista svatyně vodou s přídavkem anděliky, nebo pálení jejich listů popř. andělikového kadidla po každém rituálním obřadu.

Andělika se dlouho považovala za bylinu ochrany. Výluh v oleji nebo bylinný nálev měl sloužit k izolaci dveří a oken proti negativním vlivům; podobně také kadidlo. Sušené kořeny se nosily jako ochranný amulet.

Andělika hrála významnou úlohu i při léčebných a ozdravných rituálech. Koupel obsahující nálev z anděliky uklidní, posílí a pomáhá tak nemocnému čelit jakémukoli nevhodném chování. Modré svíčky, zapalované pro zvýšení účinnosti léčení, se potíraly andělikovým olejem. Sušené listy se při léčebném rituálu přidávaly ke kadidlu.

V magickém kruhu měla andělika usnadnit vzývání jižního směru a živlu ohně, čtvrti letního slunovratu, keltského svátku Coamhain. Při této příležitosti se používala k vykuřování - přidávala se do kadidla při obřadu obětování, nebo se házela do ohně.

Svatyně byly také ověšeny věncovím a jinými ozdobami z anděliky.

Ti, kdo se snažili rozvinout svou magickou vůli, používali andělikový čaj nebo nálev k tomu, aby pronikli do vlastního vědomí i podvědomí a poznali sebe sama i božský záměr své magie. Andělika pro ně tudíž byla rostlinou inspirace, zprostředkující vzkaz vyšších sil lidskému vědomí. Šamani se naproti tomu snažili zvýšit svou schopnost dohlédnout do jiných sfér spíše kouřením listů anděliky.

Pro magické účely se měla andělika sázet při ubývajícím měsíci.

Bedrník anýz (Pimpinella anisum)

Čeleď: miříkovité (Apiaceae)

Používaná část: Plod (Anisi fructus), silice (Anisi aetheroleum)

Významné obsahové látky: Silice (až 14 %) obsahující hlavně anetol, kumariny a flavonoidy. éterické oleje, metylchavicol, anisaldehyd .

Bedrník anýz je jednoletá rostlina pocházející ze Středozemí a Malé Asie.

Známý také jako bedrník anýz, nebo jen anýz. Původní domovinou anýzu je pravděpodobně Asie. Do Evropy se dostal pravděpodobně díky starým Římanům, když se našli jeho zbytky i v Koloseu. Ve středověku anýz platil za afrodisiakum. Používal se proti horečce, bolestem břicha a nachlazení. Všimli si i jeho osvěžujících účinků na dech.

Dnes se pěstuje na Balkáně, Španělsku, Indii, Turecku, Mexiku, ve středomořských státech. Je koření i lék používaný už ve starověku. Pěstuje se i v Česku, v teplejších oblastech.

Anýz je jednoletá bylinka dorůstající výšky mezi 30 – 60 cm. Lístky na stonku jsou směrem vzhůru dělené, vyjma přízemních. Kvete od července do srpna. Květy mají tvar okolí a kvetou bílou barvou. Plodem je dvounažka. Sklízíme čerstvé listy v průběhu léta. Další fáze sběru nastává v okamžiku tvorby prvních semen (poznáme podle toho, že hnědne okolík – květenství). Seříznutý anýz svážeme do malých svazků a sušíme zavěšené stonky vzhůru nohama. Umístíme pod něj papír, nebo látku, abychom zachytili vypadávající semínka, které využijeme pro přípravu čaje, jako koření a také pro další výsev.

Pěstování :Vyséváme v únoru až březnu do květináče za okno, kde se mu také skvěle daří i po zbytek roku. Klíčí zvolna až 28 dní. V dubnu můžeme vysévat do volné půdy. Ke klíčení vyžaduje tmu, semínka proto zahrneme zeminou. Vybíráme slunné, chráněné stanoviště s vápenitou, propustnou zeminou. K plnému dozrání anýz potřebuje dostatek tepla a sucha, v naší zeměpisné šířce se obecně daří spíše drobno plodivým odrůdám.

Léčitelství: Obě používané části – silice a plod jsou používány jako prostředky usnadňující vykašlávání, uvolňující křeče, ulevující při nadýmání a plynatosti a působící proti střevním parazitům. Tradičně jsou proto užívány při průduškovém kataru, dávivém kašli, kolikovitém nadýmání. Místně při vších a svrabu. Doporučují se při zánětu průdušek a průdušnice s přetrvávajícím kašlem a preventivně se užívají při podávání projímadel k předcházení bolestivých kolik. Dezinfekční a antibakteriální účinek anýzu je dobrou prevencí infekčních chorob trávicí soustavy. Může se užívat dokonce i při otravách jídlem, nebo při průjmových onemocněních.  Bylo potvrzeno zvýšené vylučování mateřského mléka po konzumaci přípravků s obsahem anýzové silice. Zralý anýz aromaticky voní a má kořenitou nasládlou chuť. Vůni dodává silice, ve které je hlavní složkou anetol. V léčebném využití se využívá hlavně nálev, méně již čistá silice, v případech předávkování silicí může dojít k otoku mozku a plic. Žvýkání semen anýzu zabraňuje páchnutí z úst. V trávícím traktu působí spasmolyticky. Jeho použití je vhodné i v pediatrii. Anýz je také mírným afrodisiakem. Anýz se vhodně kombinuje zejména s fenyklem, puškvorcem , andělikou , podbělem, proskurníkem, lékořicí, jitrocelem, šalvějí, petrklíčem, rdesnem ptačím (truskavec), diviznou, dobromyslí, tymiánem a majoránkou, vždy podle požadovaného účinku. Ve správně stanovených dávkách je tato droga zcela bezpečná a je vhodná i pro děti.

Anýzový čaj je výborným prostředkem na zlepšení trávení. 1 kávovou lžičku přelijeme 150 ml horké vody a 10 – 15 minut necháme vylouhovat, poté zcedíme. Při zácpě se doporučuje pít ráno a večer šálek tohoto čaje po malých doušcích. Při žaludečním a střevním kataru 2 až 3 polévkové lžíce několikrát za den.

Anýzový vinný obklad se velice osvědčuje na potíže s Achillovými šlachami. Při jejích zanícení je vhodný chladný a naopak při jejich namožení (oslabení) teplý obklad. Přikládá se zpravidla na noc, ale může zůstat přiložen i přes den.

Kontraindikace :Při zvýšené citlivosti k rostlinným produktům (alergické reakce).

Nežádoucí účinky : Po kontaktu silice s pokožkou mohou vznikat alergické záněty, které jsou někdy vyprovokovány nebo zesíleny působením světla (slunečního záření). Konzumace nad 1 ml silice může způsobit nevolnost, zvracení , otok mozku nebo plic. Nicméně běžné dávkování a denní příjem silice (je zastoupena v řadě zeleninových druhů) nevykazují nežádoucí účinky.

Interakce :Vysoké dávky mohou narušit léčbu léky snižující krevní srážlivost a hormonální léčbu pohlavními hormony včetně hormonální antikoncepce.

Dávkování: Sušené plody v dávce 0.5-1.0 g nebo z nich připravený nálev třikrát denně.

V kuchyni nalezne uplatnění, jako koření ke sladkým i pikantním pokrmům. Čerstvé lístky anýzu přidáváme k do salátů, omáček a nákypů. Sušená semena se přidávají do pečiva. Používá se na ochucení likérů, jako je pastis a raki. Dává se do pečiva, do chleba, při nakládání červené řepy, červeného zelí. Hodí se i do jablečného a hruškového kompotu. Špetka anýzu je vhodná k žampionům, k rybám. Je součástí mnoha kořenitých směsí. V indické a čínské kuchyni je častý v masitých pokrmech. Vyrábějí se z něj likéry, je součástí léčivých čajů při nadýmání a odstraňuje z pokrmů nepříjemné pachy a aromatizuje je.

Zajímavosti

Anýz a jeho účinky byly známy už v antice, dlouho před narozením Krista. Už tehdy oceňovali nejen jeho kořennou vůni a lékořicovou příchuť, ale znali i jeho hlavní léčivé vlastnosti. Například Řekové, včetně Hippokrata, jej používali proti kašli. V Malé Asii a v Římě se užíval hlavně pro "oslazení dechu" a jako afrodisiakum, samozřejmě kromě několika léčivých aplikací, prakticky stejných jako dnes.

V 16. století objevili Evropané, že anýz je neodolatelnou pochoutkou pro myši, a tak začali olej ze semen anýzu používat také pro trávení myší. Později se anýzový olej používal i pro trávení holubů.

Používal se také v Číně a Indii. Význam měl při dehydrataci, při astmatu a nejrůznějších onemocněních dýchacích cest, při všech otravách, při nejrůznějších obtížích souvisejících s trávením, při bolestech, jako projímadlo a v řadě dalších indikací.

Ve středověku byl bedrník považován za účinný lék proti moru a též že uvolňuje darebné větry a zbavuje merzutosti.

Zpívá se o něm v lidové písni Babí rada: „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít – tak to bába povídala, když do lesa chodívala na ten bedrník.“

Anýz a magie……..

Od středověku přetrval v lidovém léčitelství pro anýz přídomek všelék. Ve starém Egyptě znali účinky anýzu už v roce 1500 před naším letopočtem. Římané považovali anýz za afrodiziakum a v keltské magii, tam používali anýz za účelem vrácení mládí. Starší ženy si zavěšovaly anýz nad postel, aby si uchovaly vzhled dívek. Také se věřilo, že anýz dohlíží nad sny a zabraňuje nočním můrám. Anýz se plnil do váčků, anebo rovnou do polštářů. Pokud si koupíte esenciální olej „anýz“ a vdechujete jeho vůni, tak by mělo toto vdechování pomáhat i proti bolestem hlavy.

Artyčok kardový/ Artyčok zeleninový (Cynara cardunculus nebo Cynara scolymus)

je teplomilná trvalka s lodyhou přesahující jeden metr. Přízemní listy rostou v růžici, jsou lodyžní, střídavé, velké, šťavnaté, široce vejčité, peřenoklané. Kulovité zákrovy jsou tvořeny masivními listeny, jsou tlusté a neostnaté. Plodem je nažka. Z původního planého artyčoku byly vyšlechtěny dva typy kulturních rostlin, artyčok zeleninový, pěstovaný pro jedlé květní úbory, a artyčok kardový, u něhož se jedí stonky a listy.

Bylina pochází ze Středomoří, kde se pěstuje pro nedozrálé úbory, používané jako zelenina.Artyčoku se daří i u nás v teplejších oblastech, ve kterých se pěstuje vinná réva, protože nesnáší mrazy pod -10 stupňů Celsia. Produkce pro sběr listu není na mráz tak citlivá

Pro účely kulinářské seřezáváme a sklízíme dosud nerozkvetlé květní úbory, které mají mohutné vyvinuté masité lůžko a dužnaté zákrovní listeny. Pro účely bylinářské sbíráme list během květu v červenci a srpnu..

Hlavní obsahové látky: hořčina cynarin, flavonidy, sliz, organické kyseliny, inulin, tanin, organické soli, vitamíny A a B, flavony a další účinné látky

Droga patří k nejlepším léčivům na játra a žlučník. Zvyšuje tvorbu žluči a také její vylučování, podporuje detoxikační činnost jater a vylučování škodlivin močí. Snižuje hladinu krevního cukru a je vhodným doplňkovým léčivem při diabetu. Zabraňuje ukládání cholesterolu v cévách. Má také výrazné protialergické účinky, což se dobře uplatňuje při léčbě různých ekzémů. Podporuje produkci trávicích enzymů ve slinivce a je také doporučována při poruchách její funkce. Celkově zlepšuje trávení a látkovou výměnu.

Z čajových forem je nejúčinnější odvar, získaný asi dvouminutovým vařením. Podává se čtyřikrát denně jeden šálek.

Vhodné jsou kombinace s řepíkem, jablečníkem, tymiánem, třezalkou, řebříčkem, meduňkou a dobromyslí.

Velmi dobrý účinek má odvar čerstvého kořene artyčoku ve víně. Je to lék velice starý, který kromě již popsaných účinků také odstraňuje nepříjemný pach těla, především v podpaží, jak popisuje už Matthioli. Odvar se připravuje následovně: osmdesát gramů čerstvého kořene se zalije 1 litrem červeného, nekonzervovaného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloží do chladna, ovšem ne do chladničky. Užívá se 3krát denně jedna polévková lžíce po dobu 15 dní, pak se udělá 14 dní přestávka a opět se 15 dní užívá. Celá kúra trvá 30 dní. Z artyčoků se dokonce vyrábějí alkoholické i nealkoholické nápoje.

Zajímavost:
Pozitivní účinky artyčoku již zdokumentoval Aristotelův žák ve 4.stol př.n.l. Ve starém Římě byly artyčoky důležitým jídlem při hostinách pro dobrý účinek na trávení.
Vnitřní užití: V roce 1933 vědecký výzkum potvrdil, že artyčok zvyšuje produkci žluči v játrech a podporuje její vylučování do dvanácterníku. Tohoto účinku se využívá při léčbě poruch trávení. Artyčok se proto využívá jako cholagolum, při zánětech žlučníku a žlučových cest, diuretikum a chorobách ledvin. Lze jej použít  také v kombinaci s jinými bylinkami k detoxikaci organismu, při artritidě a revmatismu. Pomáhá také proti stařecké cukrovce.

Bakopa drobnolistá - Bacopa monnieri – BRAHMI

Bakopa drobnolistá je rovněž známá jako vodní Yzop. Vyskytuje se obvykle v tropických a subtropických bažinatých krajinách a mělkých rybnících. Jejím domovem je Indie a Srí Lanka, ale zdomácněla například i v Australii a na Floridě.

Je to malá plazivá rostlinka. Má zelené stonky, dorůstající až 30 cm, které nosí silné, vodnaté, oválné lístky. Jeden list doroste 5 – 25 mm do délky, a šířka se obvykle pohybuje do 8 mm. Okvětních lístků je čtyři až pět. Tučné lístky rostou naproti sobě.

Obsahuje saponiny, alkaloidy a flavonoidy.

Nejčastěji se používá k podpoře kognitivních tedy poznávacích funkcí. Udržujete aktivitu v mozkových buňkách, zlepšuje paměť, mentální jasnost. Krom svých nootropických vlastností, působí rovněž jako nervinum, mírný prostředek proti záškubům a křečím. Mírně stimuluje činnost štítné žlázy a může omezovat epileptické záchvaty.

Povzbuzuje paměť a soustředění, zmírňuje úzkost a zpomaluje rozvoj Alzheimerovy choroby a pomáhá a dětem a dospělým trpícím poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou ADHD. Pro tento účel je vhodná kombinace s hlohem a bazalkou.

Přispívá k procesu učení a zapamatování, zlepšuje výkon řeči a představivosti. Udrží vaši pozornost, přispěje k rychlosti myšlení a pochopení předkládaných informací. Momentálně se ukazuje jako jeden z nejlepších přípravků na zlepšení duševních schopností.

Laboratorní studie na potkanech naznačují, že bacopa zvyšuje kapacitu paměti. Taktéž ztráta paměti u myší vyvolaná většími dávkami diazepamu, byla bacopou monniery odstraněna a myši se opět začali orientovat v bludišti . Další studie ukazují zlepšení duševních činností. V jedné z posledních studií na 98 zdravých lidech nad 55let bacopa monniery výrazně zlepšila paměť, získáním a udržení informací po delší dobu.

Známé jsou účinky brahmi jako antioxidantu, schopného pročišťovat naše tělo. Tradičně se také uživá na potíže spojené s žlučníkem.

Způsoby užití:

Tinktura 30 – 50 kapek 3 x denně

Nálev: 1 lžíci sušené byliny zalít 250 ml horké vody a nechat 40 minut louhovat, pít 2 x denně.

Vhodná je kombinace s třezalkou tečkovanou, jinanem dvoulaločným a tulsi (bazalkou posvátnou)

V případě užívání byliny v podobě sušeného prášku, podáváme jednu vrchovatou čajovou lžičku ráno a večer. Pár minut necháme sušenou drogu nasáknout vodou (cca 100 ml) a poté důkladně rozmícháme a vypijeme.

Je zajímavé, že Brahmi lze konzumovat i za stavu syrového. Brahmi je možné použít jako koření, samozřejmě v přiměřeném množství, při vaření oblíbených pokrmů. Vašemu jídlu dodá hořkou chuť. Bakopu lze vychutnat i jako lehký posyp na váš chléb namazaný máslem, či přísadu do různých pomazánek.

Nejsou známé žádné kontraindikace

Interakce: Studie ukázaly, že zmírňuje hepatotoxický a neurotoxický účinek morfinu. Pročišťuje i mysl zastřenou používáním antiepileptika fenytoinu.

Zajímavost

Bakopu, můžeme pěstovat i doma, jako pokojovou rostlinu, nejlépe v závěsných květnících, či květináčích. Když začíná dorůstat svých obvyklých rozměrů, vytváří nám v bytě krásný chuchvalec zeleně s drobnými kvítky. Rozmnožuje se především řízky, popřípadě lze i semeny. Kvete od června do září. Plodem jsou tobolky.
Má ráda světlá a vlhká místa. Této bylině vyhovuje i polostín, ale musí se dbát na pravidelné zalévání. Vždy je lepší zalévat rovnoměrně, ale pravidelně. Oblíbená zemina pro Brahmi, obsahuje dostatečné množství humusu. Při hnojení 2x do roka zvolte tekuté hnojivo bohaté na železo a při zazimování dbejte na to, aby rostlinka byla na světlém místě, kde se teplota pohybuje kolem 10 °C. Při zazimovaní, těsně po odkvětu, ji zastříhněte na výšku zhruba 20 cm.

Baobab (Adansonia) L.

slézovité (Malvaceae)

Jsou to opadavé stromy s nápadně tlustými kmeny a s dlanitě složenými listy, rostoucí na Madagaskaru, v Africe a v severozápadní Austrálii. Baobaby jsou dlouhověké mohutné stromy dorůstající výšky mezi 10 až 15 metry, maximálně dosahují výšky 30 m. V prvních letech svého života rostou velmi rychle. S přibývajícím věkem se růst zpomaluje. Má-li kmen 8 metrů v průměru, vědci se domnívají, že jeho věk je 3000 let. Podle některých autorů letokruhy baobab, díky poréznosti dřeva, nemá, jiní autoři nicméně existenci letokruhů potvrzují. Stáří některých afrických baobabů se odhaduje na 1000 až 2000 let. K určení věku stromů se obvykle používá radiokarbonová metoda

Pro většinu druhů baobabů jsou charakteristické lahvicovitě ztlustlé kmeny a kompaktní koruna. Kmeny jsou neotrněné, mají měděnou či šedorůžovou barvu, jsou hladké a někdy, zvláště u starých jedinců, silně zprohýbané. Pouze u druhu Adansonia rubrostipa se objevují kuželovité trny. Již mladé rostliny mívají stonek na bázi ztlustlý.

Dřevo baobabů je měkké, vláknité, v soustředných kruzích. Dřevo je schopno zadržovat vodu a průměr kmene se tak mění v závislosti na množství srážek. Dřevo při poranění často roní bělavý latex, který je bez zápachu. Borka je hladká nebo plátkovitá, červenavě hnědá až šedá. Pod borkou kmene je často přítomna tenká žlutá až zelená fotosyntetizující vrstva a mezi kůrou a dřevem je vrstva dlouhých podélných tuhých vláken. Výhony baobabů bývají dvojího druhu. Primární větve jsou tlusté, horizontálně rozložené nebo šikmé. Nekvetoucí mladé větve bývají zelené, tenké, s dlouhými články, zatímco plodné větve jsou dřevnaté, tlustší a s články zkrácenými a listy nahloučenými na konci. Tyto dva typy větví se mohou lišit také v odění, délce řapíků, tvaru lístků a přítomnosti nebo nepřítomnosti zubů na okraji čepele.

Listy vyrůstají střídavě na výhoncích, jsou dlanitě složené ze třech až devíti jednotlivých klínovitých listů. Jeden list má rozměry 5 až 15 x 3 až 7 cm. Dolní listy jsou menší než listy terminální. Barva je temně zelená. Povrch listů je jemně ochlupen. Řapík složeného listu dorůstá 12 cm. Palisty jsou opadavé, až 2 mm dlouhé, u druhu Adansonia perrieri jsou vytrvalé a dosahují velikosti až 1,5 cm. Čepel lístků baobabů je celokrajná nebo zubatá, lysá nebo pokrytá jednoduchými či hvězdovitě shluklými chlupy. Pouze u semenáčků a regeneračních výhonků mohou být listy i jednoduché, přičemž celkový počet jednoduchých listů u semenáčků je druhově charakteristický. Řapíky jsou na obou koncích charakteristicky válcovité ztlustělé.  Vcelku by se dalo říci, že je podobný našemu "kaštanu" jírovci maďalu. Listy baobabů v období sucha opadávají

Květy baobabů se vyvíjejí v paždí listů při vrcholu plodných větévek, výjimečně se objeví květy dva, na jediné stopce květenství. Květy jsou voskově bílé barvy a korunní lístky jsou též osrstěny. Po rozkvětu mají až 20 cm v průměru, vyrůstají po jednom z jednoho lůžka a obsahují jak pestíky, tak tyčinky (oboupohlavní květ).  Květy jsou velké, nápadné, vonné a vždy se otevírají se soumrakem nebo záhy po soumraku. U některých druhů (ze sekce Longitubae) se květ otevírá velmi rychle, asi 30 sekund, a pohyb je vnímatelný pouhým okem. Ačkoliv květy někdy zůstávají na stromě i několik dní, proces opylení může probíhat pouze v průběhu první noci. Baobab kvete pouze 24 hodin a opylují ho kaloni. Po opylování květy rychle hnědnou. Plod dozrává po čtyřech měsících od opylení. Kalich je pětičetný, na vnější straně drsný, zelený nebo hnědý, na vnitřní straně chlupatý, smetanově, červeně zbarvený. Laloky kalicha jsou v pupenu téměř až k vrcholu srostlé a rozdělují se až v průběhu vývoje květu. U rozvitého květu jsou stočené nebo nazpět ohnuté na bázi květu. Občas se 2 laloky neoddělí a květ se deformuje. Kališní trubka může být krátká nebo dlouhá a je spolu s vytrvalostí kalicha podstatným znakem k dělení rodu do sekcí. Při bázi kalicha je kruh tkáně produkující nektar, u sekce Longitubae v podobě ztlustělého prstence. Kalich je buď opadavá spolu s květem nebo vytrvává. Koruna je pravidelná nebo mírně dvoustranně souměrná, pětičetná, přirostlá k bázi trubky ze srostlých tyčinek, korunní lístky jsou volné, smetanově bílé, jasně žluté až tmavě červené. Barva čerstvých květů bývá odlišná od barvy květu spadaných na zem. Při sušení se květy zbarvují hnědočerveně.

Tyčinky jsou na bázi srostlé do masívní trubky, v horní části se rozdělující do množství nitek tyčinek. Délka srostlé a nesrostlé části tyčinek je důležitým znakem. Semeník je svrchní, kuželovitý až protáhlý, hustě hnědě nebo nažloutle pýřitý, ukrytý v trubce ze srostlých tyčinek. Čnělka je dlouhá, přesahující z trubky, bílá nebo tmavě červená, s vrcholovou bliznou s 5 až 10 krátkými laloky. U některých druhů je čnělka ohnutá nebo zkroucená.

Z madagaskarských druhů je nejvšestranněji využíván baobab Grandidiérův. Plody baobabů jsou velké a suché bobule, s tvrdým oplodím, vejčitého až protáhle válcovitého tvaru. Oplodí je červenavě až černě hnědé, dřevnaté, 5 až 15 mm tlusté, s podélnými vlákny na vnitřním povrchu, většinou nepukavé. Výjimku tvoří druh Adansonia gibbosa, jehož plody již na stromě nepravidelně pukají. Uvnitř plodu je houbovitá až křídovitá dřeň, v níž je ukryto množství ledvinitých semen. Semena dosahují délky 10 až 15 (až 20) mm, přičemž jejich velikost je dosti variabilní. Plody obsahují množství vitamínů a proteinů a domorodci z nich připravují osvěžující nápoj. Pod tvrdou slupkou jsou semena uložena v jakém si bílém prášku či houbě. Tato bílá hmota obsahuje velké množství kyseliny vinné a vinanu draselného a při cucání je vhodná k občerstvení těla. Po úpravě ve vodě je využívána k léčbě horečky. Dřeň plodů se konzumuje čerstvá nebo sušená a navlhčená. Moučnaté míšky vařené ve vodě poskytují náhražku mléka. Plody všech baobabů jsou jedlé, pouze u baobabu madagaskarského nejsou příliš chutné. Jako zelenina jsou využívány kořeny semenáčků baobabu madagaskarského a baobabu za. Jádra jsou bohatá na bílkoviny a olej a chutnají po mandlích, velmi obtížně se však loupou. Ze semen se lisuje kvalitní olej. Pražená semena slouží jako náhražka kávy. Listy a mladé výhonky využívají místní obyvatelé jako špenát. Rozemleté slupky plodů se používají jako lulkový tabák a z popela se vyrábí mýdlo. V některých zemích se pije vodnatá šťáva, tvořící se v kmeni v místech poranění. Mladé listy a výhony jsou používány jako zelenina.

Z oplodí plodů se získávají pevná vlákna, používaná na plachty, koše a textilie. Kůra je bohatá na třísloviny a používá se na vyčiňování kůží. Také z kůry kmene jsou získávána vlákna, používaná domorodci na výrobu provazů, rybářských sítí a šňůr, váčků a podobně. Dřevo se po zpracování využívá k výrobě skvělých provazů a rohoží. Uplatnění nalézá i při výrobě papíru. Obsahuje až 40% vody. Baobaby slouží také jako rezervoáry na vodu. V některých případech je dokonce úmyslně ve středu kmene vytvořena dutina, v níž se zachycuje voda na období sucha. Velké duté kmeny baobabů jsou využívány rozličným způsobem. Celé stromy pak někdy slouží jako obydlí. . Duté kmeny a vodnaté dřevo slouží jako nouzový zdroj vody. Listy a guma z poraněných kmenů jsou konzumovány, z kůry jsou zhotovovány provazy a z pylu lepidlo Jako jiným tropickým dřevinám, také baobabům vadí mráz a rychle odumírají.

Léčitelství: Odvar z kůry baobabu prstnatého je v Africe používán proti horečkám a rozemletá dužnina plodů bez semen se přidává do vody nebo mléka proti úplavici. Odvar z kůry madagaskarského baobabu suarézského je používán při léčení cukrovky. Australský baobab Gregorův má jedlé plody, které jsou také používány proti kurdějím. Dužina plodů afrického Baobabu prstnatého (Adansonia Digitata L.) se považuje za jednu z potravin budoucnosti. Přirozeně schne uvnitř tvrdé slupky plodů a jednoduchým prosíváním se z ní získává světlounký prášek citrusově kyselé chuti. Prášek baobabu má velmi široké využití v přípravě řady pokrmů a nápojů a díky svému složení je schopen zásadním způsobem vylepšit nutriční profil potravin. Baobab se pyšní hodnotou 24000ORAC, což je hodnota udávající úroveň antioxidační aktivity. Pro srovnání, toto číslo je 2x vyšší než mají brusinky a granátové jablko a 3x vyšší než borůvky, což jsou druhy ovoce známé pro své antioxidační schopnosti.

Dostatečné množství vlákniny ve stravě je vysoce důležité pro optimální stav a fungování zažívacího traktu a pro udržení nízké hladiny cholesterolu. Prášek baobabu obsahuje daleko větší množství vlákniny než ostatní ovoce, včetně jablek, broskví, meruněk a banánů v sušeném stavu. Převážná část vlákniny baobabu je tvořena pektinem, který podle všeho hraje významnou roli v snižování hladiny cholesterolu. Rovněž se u pektinu hovoří o jeho prebiotických účincích a tedy pozitivním vlivu na střevní bakterie. Baobab obsahuje větší množství kalcia než mléko, a to zejména v daleko využitelnější podobě. I ve srovnání s ostatními druhy ovoce i tzv. 'superfruits' vykazuje baobab v případě vápníku daleko větší hodnoty. Hořčík v baobabu má vliv na udržení zdravých kostí, zubů, funkci svalů, přenos neuronů, krevní srážlivost, energetický metabolismus, vliv na funkci trávicích enzymů, regulace normálního buněčného dělení. Hodnoty hořčíku v baobabu jsou znatelně vyšší než v banánech či meruňkách. Rovněž v obsahu draslíku baobab významně převyšuje ostatní druhy ovoce, a v případě železa je jeho obsah podstatně vyšší než má např. Špenát.

Historie: První literární záznamy o baobabu pocházejí ze 14. století. Evropští botanici se s plody baobabu poprvé seznámili v Egyptě, kam byly dováženy místními obchodníky. Benátský botanik Prospero Alpini v roce 1592 tyto plody popsal pod jménem Bahobab, a to včetně jejich vyhlášených léčivých účinků. Jméno Bahobab pochází pravděpodobně z arabštiny a je odvozeno z arabského bu hibab, což znamená mnohosemenný plod. V polovině 18. století navštívil francouzský přírodovědec a objevitel Michel Adanson oblast nynějšího Senegalu a zhotovil první detailní popis a ilustrace baobabu prstnatého. Uvědomil si souvislost s plody popsanými Alpinem a nazval strom Baobab. Ačkoliv později Linné zvolil ve svém díle Species Plantarum z roku 1753 jméno na počest Adansona, jméno baobab se udrželo do dneška a přešlo do mnoha jazyků. První zmínky o baobabech na Madagaskaru jsou z roku 1605, první zdejší druhy však začaly být popisovány až na přelomu 19. a 20. století. Na začátku 18. století objevil Allan Cunningham baobab v severozápadní Austrálii, zprvu jej však považoval za vzhledově poněkud podobnou stromovitou kaparu Capparis gibbosa.

Baobab je symbolický strom a mělo by být „povinností“ každého návštěvníka tropické Afriky, ho vyhledat. Mohutný a majestátní baobab se vryje nesmazatelně do paměti. Můžete se však setkat i s baobaby poničenými od slonů, kteří v době sucha devastují celé stromy, aby zhnali svou žízeň na dřevu bohatém na vodu.  Potom je kmen při svém základě zúžen a jsou v něm hluboké rýhy, odkrývající houbovité dřevo stromu. Rány jsou šedé.

Každý strom je opatřen značkou příslušného majitele. Jeho úloha v ekosystému savany je důležitá neboť poskytuje potravu mnoha živočichům. Obyvatelé ho mají v úctě a zbytečně ho nekácí. Tento strom je v Jižní Africe chráněný zákonem. Obchod s baobabem má zásadní vliv na život nejchudších lidí v odlehlých oblastech Jižní Afriky. Za sběr baobabu dostávají spravedlivé odměny. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti je důležité, že hodnota, kterou takto baobab má v očích místních je vede k větší péči a ochraně těchto stromů a okolí. V procesu plánování sběru a výroby se využívají ty nejosvědčenější metody šetrně obhospodařovaných lesů tak, aby byla produkce baobabu možná i v dlouhodobém horizontu.

Pro zajímavost přinášíme pár legend, kterými je Baobab bohatě opředen….

Baobaby jsou považovány za magické stromy. Některé vypadají, jakoby rostly kořeny vzhůru (zvláště v suchém období, kdy ztrácí své listy). Legenda praví,  že baobab byl jedním z prvních stromů, který se objevil na zemi. Po něm přišla štíhlá, půvabná palma. Když ji baobab spatřil, spustil nářek, že chce být štíhlejší. Pak se objevil „plamenný strom“ (Brachychiton) a baobab mu záviděl jeho krásné květy. A když uviděl velkolepý fíkovník, žadonil, aby měl takové plody. A jak byl stále nespokojený a žádostivý, bohové se rozzlobili, vytrhli ho ze země a zasadili kořeny vzhůru, aby ho již nemuseli poslouchat.

Křovácká legenda zase vypráví, že bohu Thorovi se znelíbil baobab rostoucí v jeho zahradě a tak ho vytrhl a přehodil přes zeď Ráje dolů na Zemi a ačkoliv strom dopadl korunou dolů, pokračoval v růstu.

Mladý baobab se vzhledově velmi liší od dospělého, a tak křováci věří, že baobaby nerostou jako ostatní stromy, ale náhle se vynoří s rámusem ze země a stejně náhle jednoho dne zmizí.

Traduje se, že pokud utrhnete plod baobabu, sežere Vás lev, ale pokud vypijete vodu, ve které byla máčena baobabová semena, budete chráněni před útokem krokodýla.

Bazalka pravá  - Ocimum basilicum

Jednoletá bylina, 20 až 40 cm vysoká. Lodyha obvykle bohatě větvená, lysá nebo krátce chlupatá, 4hranná až takřka oblá. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, čepel eliptická až vejcovitá, celokrajná až řídce zubatá. Květy v chudých lichopřeslenech, kalich dvoupyský, bílý. Byly vyšlechtěny i kultivary s květy růžovými či červenými a listy kadeřavými, zelenými až červenofialovými. Kvete v červnu až září.

Bazalka obsahuje hlavně silice (až 1,5%) s hlavní složkou methylchavikolem (estragolem) a linalolem a přibližně 5% tříslovin, flavonoidy, glykosidy, éterické oleje s eugenolem a ocimem, bazalkový kafr, tanin, cinoel a jiné látky.

Užívá se nať, která se sbírá v době květu seřezáním asi 10 cm na zemí tak, že část listů se ponechá na rostlině a sklízet se tudíž může i vícekrát (2x až 3x) ročně.Nejkvalitnější bývá červnová sklizeň. Suší se ve stínu nebo při umělém sušení za teplot do 40 °C. Domácí sušení bazalky je problematické, proto pro domácí použití, je vhodnější uchovat bylinku v mrazáku.

             

Bazalka je mimořádně univerzální bylina, tlumí křečovité bolesti, zlepšuje trávení, harmonizuje peristaltiku, zvyšuje žaludeční činnost (snižuje napětí hladkého svalstva trávícího traktu a zvyšuje vylučování trávících šťáv), snižuje nadýmání, podporuje chuť k jídlu, usnadňuje odhleňování, působí protizánětlivě a mírně antibioticky. Protože rostlina celkově zklidňuje organismus a vyživuje nervy, je její aplikace vhodná při nespavosti, migréně, mentální vyčerpanosti, psychogenně podmíněných závratích či jako podpůrný prostředek při lehčích formách depresí. Bývá vhodná i při léčbě močového systému a při průduškovém astmatu.
Bazalka se obvykle podává ve formě nálevu, kdy se 1 čajová lžička spaří 150 až 200 ml vroucí vody, ve které se nechá ustát asi 10 minut.

Je také důležitou součástí posilujících aromatických koupelí, kdy se používá samostatně nebo ve směsích 1x až 2x týdně.

Inhalace mírně snižuje krevní tlak a je vhodná při těžkém nachlazení, únavě či celkovém úbytku sil.

Zevně je nápomocna při kožních zánětech, kloktání či výplachy napomáhají při paradentoze a jiných zánětech v dutině ústní.

Upozornění: Vyšší dávky mohou vyvolat stav předráždění, žaludeční nevolnost či bolest hlavy. Není vhodná k dlouhodobému podávání.

Bez černý - Sambucus nigra

Jedná se o několik metrů vysoký keř až strom, rostoucí hojně na pustých místech, v křovinách, na mezích, po okrajích cest a lesů.

Má šedohnědou borku, bílou porézní dřeň, listy nepárově zpeřené, vstřícné, kopinaté, pilovité a většinou asymetrické. Bělavé květy ( známe jako kosmatice) uspořádané v plochých chocholičnatých, v průměru až 20 cm velkých, vrcholících, jsou aromatické, srostlé s pěti širokými cípy a žlutými prašníky

Plodenství je nicí s červenofialovými stopkami s tmavofialovými peckovicemi (obsahujícími 3 semena), zvanými bezinky. Bezinky se nesmí konzumovat syrové !

Pro léčebné využití se sbírá květ (Flos sambuci) nebo plody (Fructus sambuci),  Květy se sbírají za suchého počasí nejlépe před jejich úplným rozvitím. Suší se co možná nejrychleji ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C, před úplným usušením se obvykle sdrhují, aby se zbavily silných stopek. Usušenou drogu je třeba chránit před vlhkostí, aby nezhnědla. Plody se sbírají za plné zralosti a suší se stejně jako květ.

Květ obsahuje glykosidy (např. rutin a sambunigrin), cholin, aminy, organické kyseliny, sacharidy, třísloviny, sliz, saponiny, trochu silice a jiné látky. V plodech jsou přítomny antokyanová barviva, organické kyseliny (např. kyselina jablečná, citronová, kozlíková, octová, vinná, propionová), cukr, třísloviny, silice, hořčiny, pentosan, tyrosin, vosk, guma, pryskyřice, vitaminy (hlavně A a B), silice aj.

Kůra a listy jsou jedovaté! Listy obsahují toxický glykosid sambucinigrin a alkaloid sambucin, v kůře jsou přítomny třísloviny, alkaloid a pryskyřice, jejíž působení je značně drastické. Otravy se projevují silným zvracením, průjmem, nechutenstvím a celkovou slabostí. Stejné příznaky se ale mohou objevit i při extrémním předávkování bezovými plody.

Květy působí potopudně, močopudně, snižují horečku a příznivě působí na cévní stěny. Podávají se proto zejména při nachlazení a při chorobách cév. Plody bezu působí analgeticky, osvědčily se zejména při migrénách, neuralgiích, při bolestech trojklaného nervu, páteře či kloubů (zde působí i protizánětlivě), příznivě působí i při křečích trávicího ústrojí a při nadýmání.

Listy lze použít zevně ve formě zábalu např. při revmatismu, podle některých autorů působí i protinádorově na zevně přístupné nádory, kašovitý obklad z listů údajně dokáže "vytáhnout vodu z kolena",

Čaj z květů zvyšuje obranyschopnost organismu, pomáhá při nemocech z nachlazení, kašli a horečce, je močopudný, rozpouští hleny a podporuje pocení. Taktéž je vhodný při zánětech čelních dutin, senné rýmě a jiných alergiích. Je také dobrým nápojem pro děti trpící poruchou trávení mléka. Chlazený neslazený čaj z květů je výtečný při zažívacích potížích, plynatosti, nevolnosti a pomalém trávení, či nedostatečné činnosti žlučníku.

Koupel v odvaru z bezových květů uklidňuje nervy.

Bezinky by se měly užívat jen vařené či sušené. Čistí žaludek, povzbuzují střevo a ledviny. Šťáva z bobulí (tepelně upravená) zvyšuje imunitu organismu, posiluje při nemocech z nachlazení.

Existuje mnoho receptů pro úpravu květů a plodů na hranici mezi kulinářstvím a léčitelstvím (šťávy, džemy, likéry) kdy je možné čerpat léčivou sílu a zvyšovat obranyschopnost tím nejpřirozenějším způsobem tj. stravou.

Při oparu použijte šťávu přímo na puchýřky.

Jeden z receptů na úpravu šťávy z plodů: čerstvou vymačkanou šťávu převařte, smíchejte v poměru 6:1 se 40% lihovinou (např. vodka), přidejte trochu kyseliny citrónové a 15 minut se sterilizuje - podává se pak 8 až 10 polévkových lžic denně po dobu 2 až 3 týdnů).

Zajímavosti:

Staří Římané vyráběli z dutých bezových větví flétny zvané „Sambuctus“.

Na kříž, použitý k ukřižování Ježíše Nazaretského, prý bylo vybráno bezové dřevo.

Ve středověku se věřilo, že bezový keř má kouzelnou moc protože v něm sídlí duchové chránící keř i jeho okolí před zlem a dobytčím morem, z toho důvodu byl vysazován v blízkosti lidských obydlí a chlévů.

Na Slovensku je bezové dřevo významnou surovinou pro výrobu tradičních hudebních nástrojů – fujar a i na výrobu různých píšťalek.

V poslední době se ukazuje být dřevo bezu černého v našich končinách vhodné na výrobu hudebního nástroje didgeridoo, a to technologií klasického ručního vrtání

Šťáva lisovaná z plodů se používala na barvení látky, protože má intenzivní tmavočervenou barvu

Chanca piedra

Čeleď: Euphorbiaceae (pryšcovité)

Rod: Phyllanthus Druh: niruri L.

Chancapiedra je drobná vzpřímená rostlinka dorůstající výšky 30 - 40 cms, s drobnými lístky a mnoha malými květy bílé či zelené barvy, někdy však i náznakem červené. Lístky jsou vzpřímené a vyrůstají na dlouhých řapících. Kůra je světle zelená. Plody jsou hladké tobolky. Vyskytuje se v deštném pralese Amazonie a ostatních tropických oblastech včetně Baham, jižní Indie a Číny.

Obsahové látky: 3,5,7-trihydroxyflavonal-4´-o--1-(-)-rhamnopyranosid, 4-metoxynorsecurinin, 4-metoxy-securinin, 5,3´,4´-trihydroxy -flavonon -7-o--1-(-)-rhamnopyranosid, astragalin, brevifolinkarboxylová kyselina, cymen, ellagová kys., hypophyllantin, limonen, lintetralin,lupa-20(29)-en-3-ol, lupa-20(29)-en-3-olacetát, lupeol, methylsalicylát, niranthin, nirtetralin, niruretin, nirurin, nirurisid, phyllantin, phyllochrysin, phyltetralin, quercetin, quercetinové heterosidy, quercetol, quercitrin, rutin, saponinové trialcontanaly, tricontanol

Rod Phyllanthus obsahuje více než 600 druhů travin, křovin a jedno- či dvouletých rostlin, vyskytujících se v tropických a subtropických regionech obou polokoulí. Španělský název Chanca Piedra znamená „Brzda nebo Rozbíječ kamenů“ symbolizující to, že je bylina po generace používán domorodými  kmeny pro eliminaci žlučníkových a ledvinových kamenů a také při ostatních ledvinových potížích. Rostlina se osvědčuje při dyspepsii, kolikách, diabetes, průjemech, horečkách, chřipce, žloutence a gynekologických zánětech.Byl prokázán účinek antihepatotoxický, antispasmodický, antivirální, antibakteriální, diuretický, antipyretický a hypoglykemický. Obecně je velmi prospěšná zažívání protože je : digestivní, aperitivní, karminativní a laxativní, má i schopnost regulovat menses, a možné je i použití antihelminické.

V lidové medicíně Jižní Ameriky dosahuje velké popularity jako lék na žlučníkové a ledvinové kameny, při hepatitidě, infekcích močových cest a jako diuretika. Také se užívá jako exceletní lék pro odbourávání kyseliny močové a pro eliminaci kaménků, pro odvodnění, při infekcích ledvin a močových cest, bolestech kloubů, cystitidách, problémech s prostatou, ledvinových obtížích, diabetu a jako spasmolytikum a relaxant hladkého svalstva převážně urogenitálního traktu. V Indické přírodní medicíně je obvykle užívána při astmatu, bronchitidě, extrémní dehydrataci, anémii, žloutence a TBC.

Použití:  Chanca Piedra se již podle zmiňovaného názvu používá zejména pro fytoterapii urologických obtíží. Je močopudná a zároveň má schopnost rozpouštět močové kameny. Působí na uvolňování hladkého svalstva, díky tomu se ledvinové kameny sami uvolní a vyjdou z těla přirozenou cestou. Chanca Piedra má i analgetické účinky, takže lidé s močovými kameny hlásili pocítění úlevy od bolesti ještě před samotným vypuzením kamenů. Vzhledem k vysokým protizánětlivým vlivům ji lze využít při zánětu močového měchýře, jater a ledvin, pohlavních onemocnění, ale i běžných střevních infekcích. Vhodná je zvláště pak u chronických urogenitálních onemocnění.

Díky uvolnění hladkého svalstva, snížením křečí a úlevě od bolesti je vhodné Phyllanthus niruri užít i při menstruačních bolestech. Chanca Piedra podporuje funkci ledvin a jater, je tak vhodná pro detoxikaci, ale i fytoterapii onemocnění těchto orgánů. Pozitivní účinky byly prokázány u nemocí jako je žloutenka nebo dokonce malárie. Chanca Piedra zabíjí viry, zvyšuje funkci jater, pomáhá správně trávit tuky (odbourávání tuků z jater) a snižuje cholesterol.

Její účinky jsou žádoucí i pro diabetiky. Snižuje totiž hladinu cukru v krvi a také krevní tlak. Lze ji však užít i při běžných onemocněních jako je chřipka. Chanca Piedra zabíjí bakterie i viry a snižuje záněty a horečku. Pro mírné projímavé účinky lze užít při zácpě. Prokázána byla i schopnost Chanca Piedry zabraňovat mutaci buněk, tedy zpomalovat nebo zastavit rakovinné bujení. Díky podpoře zvýšenému vylučování kyseliny močové je Chanca Piedra úlevou pro lidi trpící dnou nebo jinými revmatickými onemocněními kloubů.

Kontraindikace: Konzultace s lékařem o vhodnosti užití se doporučuje lidem s onemocněním srdce. Krátkodobě snižuje (po dobu užívání a cca měsíc po) plodnost především mužů, což je způsobeno poklesem fruktózy po dobu úžívání ve spermatu. Není tedy vhodná pro páry pokoušející se o dítě.

Vedlejší účinky: Nejsou popisovány

Tradiční použití: Pro všechny výše uvedené obtíže se užívá celá nadzemní část rostliny, připravit nálev 5 gramů na litr vody, pít 3x denně šálek. Vhodnější je krátce (5 minut) vařený odvar z  1-2 polévkové lžíce sušené byliny na 1 litr vody. Nálev užíváme 3x denně.

Chancapiedra se stala předmětem mnoha výzkumů pro stanovení aktivních látek a objasnění farmakologických aktivit od počátku 60 let. Indické a brazilské výzkumné týmy patřili mezi první díky dlouholeté tradici užívání obyvateli v těchto oblastech. Tradiční použití Chancapiedry při eliminaci žlučníkových a ledvinových kaménků bylo vědecky potvrzeno klinickým výzkumem, provedeným v roce 1999 Capmosem et col. S extraktem Chancapiedry, který potenciálně zpomaloval ( bez závislosti efektu na koncentraci ) krystalizaci oxalátu vápníku ( blokoval tvorbu kaménků ). Tato schopnost byla prezentována dokonce i ve velmi vysokých ( patologických ) koncentracích ( Ca oxalátu ), což vysvětluje její tradiční využití při prevenci tvorby kaménků. Spasmolytická aktivita alkaloidů obsažených v Chancapiedra byla prokázana brazilskými vědci v polovině 80-ých let, čímž se vysvětlilo použití při již existujících ledvinových a močových kaméncích. Extrakt alkaloidů vykazoval relaxaci hladkého svalstva, především žlučovodů a močovodů, čímž se potvrdila lehkost vyloučení již existujících kaménků. Dr. Wolfram Wiemann z Norimberku ( SRN ) prezentoval více než 100 případů a shledal Chancapiedru úspěšnou v 94% při eliminaci kaménků ( Maxwell,N. 1990 ).

Antihepatotoxická ( játra chránící ) aktivita Chancapiedry byla přiřazena dvěma složkám zvaným phyllanthin a hypophyllanthin, popsaným indickými výzkumníky ve studii roku 1985. Glykosidy nacházející se v Chancapiedře vykazovaly inhibiční aktivitu aldosareduktázy ( AR ) ve studiích provedených japonskými vědci v letech 1988 - 89. Analgetická aktivita byla prokázána brazilskými vědci studií v letech 1994 - 95. Diuretický, hypotenzivní a hypoglykemický efekt Chancapiedry byl zdokumentován v klinické studii v roce 1995, která vykázala signifikantní efekt diuretický, signifikantní snížení systolického krevního tlaku při nediabetickcýh hypertenzích a na osobách ženského pohlaví a dále prokázala signifikantní snížení hladiny glykemie ( krevního cukru ) u diabetických pacientů požívajících Chancapiedru po dobu 10 dní. Na konci 80-ých let upoutala pozornost její  aktivita proti hepatitidě B. Klinické studie, prováděné na dětech s infekční hepatitidou směsí indiánských bylin, kde byla hlavní složkou Chancapiedra vykázaly slibné výsledky podpořené dalšími „in vitro“ a „in vivo“ studiemi. V indické studii r. 1992 byla prokázána deaktivace hepatitidy B pomocí Chancapiedry „in vitro“. Následující studie „in vivo“ na savcích prokázaly eliminaci hepatitidy B v průběhu 3 - 6 týdnů. Následující studie ohledně užití Chancapiedry při hepatitidě B byly však rozporné, což může souviset s různými použitými botanickými druhy, místem sklizně, výslednou hladinou aktivních látek a standartizací jednotlivých užitých extraktů. Rozličné následující studie z konce 80-ých a počátku 90-ých let neprokázaly efekt proti hepatitidě B, ale jiné výzkumy prováděné v letech 1990 - 95 indikovaly, že Chancapiedra demonstruje antivirální aktivitu proti hepatitidě B.
Mnohé nedávné výzkumy odhalily antivirální aktivity zasahující proti viru HIV. Japonská výzkumná skupina odhalila vlastnosti inhibice reverzní transkriptázy Chancapiedry proti HIV-1 v roce 1992 s vodným extraktem rostliny. Bristol-Myers Squibb Pharmaceutical Research Institute izoloval přinejmenším jednu z látek rostliny odpovědných za tuto aktivitu - nová složka byla nazvána nirurisid a byla popsána ve studii roku 1996.
Zajisté bude ještě potřeba mnoho výzkumů pro objevení nového léku proti AIDS nebo hepatitidě z Chancapiedry, pokud se tak stane. V mezičase je však Chancapiedra s šíří svého efektivního užití velmi důležitým bylinným lékem z deštného pralesa a získává si světovou popularitu léčitelů a praktiků přírodní medicíny. Důležitější je však, že nemá vedlejší účinky a není toxická, jak vyplývá z mnoha klinických studií i mnohaleté zkušenosti bylinné medicíny.

Muňa Muňa

Minthostachys setosa                                          
                                                                               

Keř rostoucí v Peru na suchých kamenitých  stráních v nadmořských výškách 2.700 – 3.400 m ,  dorůstá výšky až 2 metry . Má lehce ochmýřenou lodyhu, elipsovité listy dlouhé 1-5 cm. Na koncích větviček jsou umístěna hustá květenství malých bílých květů . Rostlina velmi příjemně , mentolově voní. Poprvé byla popsána již v XVII století

Obsahové látky: Flavony, mentolové silice: mentol a jeho estery, menton, mentofuran, isomenton, pulegon, karyofylon, karvakrilacetát, spatilenon, limonen; pryskyřice, terpineol, terpeny: geraniol, cineol a linalol, isoamilický alkohol, třísloviny, Ca, P, vitamin B1.

V Peru je uznávána jako přírodní antibiotikum. Obsažené látky mají účinky antibakteriální, antiseptické, analgetické, antitussické, bronchodilatační, spasmolytické, antibakteriální, protizánětlivé, mírní kašel – usnadňuje vykašlávání, a působí proti bolesti, horečce a zánětům. Užívá se při zánětech vedlejších dutin nosních , bronchitidách, astma, kašli, zánětu průdušek, nachlazení a chřipce. Pomáhá trávení, ulevuje  při chronických zánětech a bakteriálních infekcích trávicího traktu. Působí  proti průjmům,  parazitům  a  nadýmání. Je vhodné ji použít o při infekcích močových cest , zánětech ledvin a  kloubních zánětech.
Vnější obklady léčí plísňová onemocnění a ničí cizopasníky, např. svrab. Posiluje  organizmus a zbavuje ho případných parazitů – v kombinaci se šalvějí ,virů a bakterií.

Další možné použití : Velmi populární je domorodý recept pro celkové osvěžení , kdy se nápoj podává spolu s citrónovou nebo limetkovou šťávou. Sušené lístky se díky obsahu éterických olejů používají k aromatizaci potravin. Bylinu, pro její insekticidní a larvicidní účinek, používají indiáni při ochraně uskladněné zeleniny (nejčastěji brambor) proti škůdcům.
Dávkování a způsob přípravy: 1 lžíci bylinky zalít 1 litrem studené vody a nechat povařit 5 minut. Odcedit. Pít 3x denně sklenku (cca. 200 ml) odvaru. Nepřekračovat doporučené denní dávkování. Nedoporučuje se těhotným a kojícím ženám, dětem do 3 let. Nenahrazuje pestrou stravu.

V jižních Andách se uskutečnila řada pokusů esenciálním olejem z byliny. Prováděli je převážně veterináři např.: studie efektu oleje na kontrolu ektoparasitů různých druhů zvířat. Mimo popsané účinné látky vlastní čeledi hluchavkovitých byl nalezen pulegon, známý také jako pulegonový olej a jsou uváděny případy intoxikací při silném abusu jako abortivum. U přítomných esenciálních olejů byly popisovány mutagenní aktivity, především pak u lymfoblastů AHH-1.

Kontraindikace: Nejsou popisovány

Vedlejší účinky:  Obsah pulegonu vylučuje užití těhotnými ženami (abortivní efekt).

WIRA WIRA

(Gnaphalium graveolens (vira vira Mold.)

WIRA WIRA je druh horské protěže z čeledi hvězdnicovitých. Drobná peruánská horská bylina, která dosahuje výšky 20 - 40 cm. Nalézt ji můžeme na vlhkých až vodnatých místech jihoamerických And  s nadmořskou výškou 3500 m.  Celá rostlina je pokrytá bělavým chmýřím. Světlešedozelená až žlutavě zabarvená rostlinka má žluté kvítky. Některé zdroje uvádí užití druhu Gnaphalium graveolens ssp. viravira Mold. resp. Gnaphalium viravira Mold. (hlavně v oblastech okolo Cuzca), jiné zase pod názvem WiraWira druh Gnaphalium dombeyanum D.C. (převážně z okolí Arequipy).

V tradičním nativním léčitelství horských indiánských kmenů je etnobotanicky používána k léčbám katarů sliznic krku, dýchacích cest, při nachlazení, rýmě , kašli a podobných obtížích. Pro svou specifickou, lehce nahořklou, příjemnou chuť je vyhledávaným nápojem zvláště v chladnějším počasí

Obsahové  látky:  Taniny, slizy, alkaloidy, triterpeny, steroly, betasitosterol, glukosidy, antrakinony, flavony, chalkony, diterpenické labdeny a gnaphaleny, kterým jsou připisovány zklidňující účinky působící především na sliznice dýchacích cest, krku a nosu, které uvolňují při jejich ucpání.

.

Vlastnosti: antiastmatický, spasmolytický, sklidňující, antivirové, antibakteriální,

Hlavní použití: - odvar z byliny se používá především při katarech sliznic krku, dýchacích cest - při nachlazení, rýmě, kašli - pomáhá snižovat otoky dýchacích cest, horečku - tlumí kašel V kombinaci s Muňou je v tomto období ideálním prostředkem při fytoterapii rýmy, i jako preventivní prostředek.

Odvar má příjemnou chuť a lahodné aroma.

Dávkování a způsob přípravy: 1 lžíci sušené byliny (3-5g) do 1 litru studené vody a nechat vařit na mírném ohni 5 minut. Odcedit a pít 3x denně sklenku odvaru.

Nedoporučuje se těhotným, kojícím ženám, dětem do 3 let. Nepřekračovat doporučené denní dávkování. Nenahrazuje pestrou stravu. Skladovat v suchu a temnu, mimo dosahu dětí.

Kontraindikace: Nejsou popsány.

Vedlejší účinky: Obsahové látky mohou u zvláště citlivých jedinců zapřičinit alergickou reakci.